nv
Poslední „kapičky“ světla sluneční fotosféry při zatmění Slunce v Indonésii se ztenčují a umožňují zpozorovat hustotní vlny vysoko v atmosféře v podobě letících stínů promítnutých na řídké oblačnosti. Snímek byl speciálně matematicky zpracován pro co nejostřejší reprezentaci pozoruhodného úkazu. Nad povrchem zakrytého Slunce je rovněž výrazná narůžovělá protuberance.

Během mezinárodní expedice za úplným zatměním Slunce 9. března 2016 v Indonésii se mezinárodnímu týmu vědců vedeným prof. Shadiou Habbalovou z Univerzity v Honolulu a prof. Miloslavem Druckmüllerem z Ústavu matematiky na FSI VUT v Brně podařilo zachytit pozoruhodný jev – letící stíny na vrstvě řídké oblačnosti před zakrývaným Sluncem. Díky sofistikovanému zpracování snímků tohoto jevu se na tento úkaz nyní může svět podívat v doposud nejlepších detailech.

Letící stíny (v angličtině „shadowbands“) patří mezi jedny z nejpozoruhodnějších a zároveň nejméně zachycených i vysvětlených úkazů nastávajících během slunečních zatmění. Běžně se dají pozorovat při úkazu jen několik sekund před úplným zákrytem Slunce a rovněž krátce po něm. Zpravidla jsou pozorovány jako dlouhé, střídavě světlé a tmavé „kmitající“ pásy na světlých plochách na zemi. Nejvíce připomínají obrazce, jaké jsou vidět na dně plaveckého bazénu při rozvlněné hladině vody. Pokud se ovšem mezi zakrývaným Sluncem a pozorovatelem nachází jemná vrstva oblačnosti, pásy letících stínů se promítnou i do ní. A právě to zachytila mezinárodní vědecká expedice v Indonésii.

Skutečný princip letících stínů není doposud uspokojivě vysvětlen. Souvisí však s turbulentním prouděním vzduchu vysoko v atmosféře. Vzduch desítky kilometrů nad zemským povrchem, permanentně poháněný větrnými poryvy, se táhne ve vlnách s rozdílnými teplotami a hustotou, což zapříčiňuje rozdílný lom světla a tedy i jeho střídavě menší a větší propustnost směrem k zemi. Výsledkem je efekt střídavě tmavých a světlejších pruhů. Stejný jev stojí i za poblikáváním hvězd v noci, tedy tzv. scintilací.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:   NGC 3521: Spirála v souhvězdí Lva

Aby byl efekt pohybujících hustotních vln vysoko v atmosféře patrný – ať už v noci u blikajících hvězd nebo při zatmění Slunce, musí být svazek paprsků světla procházející těmito vlnami limitně úzký. Hvězdy jsou od nás nesmírně daleko,  takže jejich úhlový průměr je prakticky neměřitelný a jejich poblikávání na noční obloze můžeme pozorovat velmi snadno. Při slunečním zatmění Měsíc krátce před úplným zákrytem Slunce propouští jen extrémně úzké svazky paprsků z jasné sluneční fotosféry. Při této fázi zatmění, kdy pohasínají a mizí za měsíčním diskem poslední paprsky jasné fotosféry, se proto dá pozorovat, že slábnoucí svit Slunce na okraji tmavého měsíčního disku poblikává. V ten samý moment lze vidět vlny letících stínů na zemi a v případě výskytu slabé vrstvy oblačnosti i přímo na mracích před Sluncem.

Pro zvýraznění efektu letících stínů, které zachytil tým ve složení Shadia Habbalová, Peter Aniol, Martin Dietzel a Pavel Štarha v rámci expedice na ostrově Plun, použil následně prof. Miloslav Druckmüller stejný matematický aparát, jaký vytvořil pro rekonstrukci ostřejšího Slunce ze snímků NASA. Na obrázku lze tedy zaznamenat strukturu letících stínů v doposud nejostřejší vizualizaci, jaká kdy byla světu reprezentována.

Zdroj: Tisková zpráva České astronomické společnosti, autor: Petr Horálek, foto: Shadia Habbalová, Peter Aniol, Martin Dietzel, Pavel Štarha a Miloslav Druckmüller, video: Youtube