Malý shluk jasných modrých hvězd v levém horním rohu tohoto snímku, jehož mamutí originální verze má rozlišení 615 megapixelů, je pro vědce dokonalou kosmickou laboratoří, ve které mohou zkoumat život a smrt různých typů hvězd. Hvězdokupa známá pod označením M18 (Messier 18) je složena ze stálic, které vznikly společně, ze stejného mohutného oblaku plynu a prachu. Záběr, který zachycuje rovněž červeně zářící oblaky vodíku a temné prachové filamenty, byl pořízen pomocí dalekohledu VST (VLT Survey Telescope) na observatoři ESO/Paranal v Chile.

Hvězdokupu M18 objevil Charles Messier během pátrání po kometách a zanesl ji do svého katalogu nehvězdných mlhavých objektů (Messier Objects) pod pořadovým číslem 18. Nachází se v naší Galaxii asi 4 600 světelných let od Slunce a na obloze byste ji našli v souhvězdí Střelce (Sagittarius). Skládá se z mnoha sesterských hvězd slabě vázaných k sobě působením gravitace. Takovému uskupení astronomové říkají otevřená hvězdokupa (open cluster).

V naší Galaxii známe asi tisíc otevřených hvězdokup, které se vzájemně liší velikostí a stářím, což astronomům poskytuje důležité informace o vzniku hvězd, jejich vývoji i závěrečných fázích života. Hlavní výhodou těchto seskupení je, že stálice v dané hvězdokupě vznikly ze stejné hmoty a z pohledu délky jejich života v podstatě najednou.

Modrá a bílá barva hvězd patřících do hvězdokupy M18 je známkou jejich mládí, tyto stálice jsou pravděpodobně staré jen asi 30 milionů let. Díky společnému vzniku v jedné hvězdokupě můžeme o těchto hvězdách říci, že veškeré pozorovatelné rozdíly jsou dány jejich počáteční hmotností a že tedy nevznikají vlivem různé vzdálenosti nebo nestejného složení. Právě díky této vlastnosti jsou hvězdokupy velmi užitečné při upřesňování teorií vzniku a vývoje hvězd.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:   Čeká nás víkend "padajících hvězd"? Rozhodne počasí!

Astronomové dnes vědí, že většina hvězd vzniká ve skupinách, ze stejného oblaku hmoty, který zkolaboval působením vlastní gravitace. Zbytky plynu a prachu zpočátku obklopující nově vzniklé hvězdy jsou postupně rozfoukány jejich silným hvězdným větrem, což dále oslabuje již tak slabé gravitační pouto, které je pojí dohromady. Nakonec se původně blízké sesterské hvězdy – následkem působení okolních objektů a větších struktur v Galaxii – vydají každá svou cestou. Slunce, naše vlastní hvězda, bylo s největší pravděpodobností kdysi v minulosti také členem nějaké otevřené hvězdokupy, dokud se jeho  sourozenci nerozptýlili po celé Galaxii.

Tmavé pásy táhnoucí se celým snímkem jsou oblasti s vyšší hustotou kosmického prachu, který zastiňuje světlo vzdálenějších hvězd. Slabé načervenalé oblaky, které se zdánlivě vlní mezi hvězdami, jsou složeny z ionizovaného vodíku. Plyn svítí díky silnému ultrafialovému záření mladých horkých hvězd, které zbaví atomy elektronů a přinutí je vydávat slabou záři zachycenou na snímku. Jednoho dne, pokud podmínky v okolí budou příhodné, se i tato hmota může začít hroutit do sebe a naše Galaxie získá další mladé stálice v nové epizodě zdánlivě nekonečného procesu formování hvězd (eso1535).

Tento doslova mamutí snímek, jehož originál má rozměr 30 577 x 20 108 pixelů, byl pořízen pomocí kamery OmegaCAM, která pracuje na dalekohledu VST (VLT Survey Telescope) na observatoři ESO/Paranal v Chile.


Zdroj: ESO – Tisková zpráva, foto: ESO, video: ESO. Music: Johan B. Monell (www.johanmonell.com)