Michael Smith, Dick Scobee, Ronald McNair, Ellison Onizuka, Christa McAuliffe, Gregory Jarvis a Judith Resnik. To byla posádka raketoplánu Challenger, který 73 sekund po startu 28. ledna 1986 explodoval. Nikdo ze sedmičlenné posádky nepřežil. Spolu s havárií raketoplánu Columbia šlo o nejtragičtější vesmírnou misi.

Už před samotným startem byly potíže. K prvnímu odkladu startu došlo z toho důvodu, že předcházející mise STS-61-C měla časový skluz. Start Challengeru byl tedy přeložen na 25. ledna. V ten den se však nemohlo startovat z důvodu špatného počasí v místě nouzového přistání.

Další pokus o start proběhl 27. ledna, ale opět došlo k odvolání startu. Tentokrát pro technickou závadu. Start byl přeložený o jeden den na 28. ledna. I v tento den došlo k odkladu, ale pouze o dvě hodiny. Příčinou byla porucha počítače.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:   Nový lovec exoplanet otevírá oči

V ten den bylo na mysu Canaveral velmi chladné počasí. Teploty byly, na floridské poměry, velmi nízké, naměřili −4 °C. Kontrola před startem však neukázala žádné vážné závady. Někteří pracovníci firmy Thiokol ale upozorňovali na to, že pokles teploty může ovlivnit pružnost a spolehlivost teflonového těsnění motorů SRB. Někteří inženýři proti startu dokonce protestovali a upozorňovali, že nízká teplota může zavinit nepružnost těsnění.

Z tohoto důvodu se před startem odehrála dvouhodinová tisková konference. Tlak termínů byl však příliš silný. Kvůli odkladu předcházející mise se posunul i pevný termín startu Challengeru, který byl později několikrát změněný. Další raketoplán Columbia musel bezpodmínečně odstartovat už 6. března, takže v tomto natěsnaném programu byly další odklady velmi nežádoucí.

Ředitel NASA Jesse Moore prohlásil, že představitelé NASA i jejich dodavatelé považují podmínky za přijatelné. Nikdo z vedení firmy Morton Thiokol nemohl předložit vedení NASA dostatečně přesvědčivý argument o tom, že start je potřeba bezpodmínečně odložit.

Raketoplán odstartoval na svoji poslední cestu 28. ledna 1986 v 11:38 místního času. Na pilotní palubě seděl vlevo ve velitelském křesle Francis Scobee, vpravo od něho pilot Michael Smith. Za ním v druhé řadě seděl Ellison Onizuka, vpravo od něho (mezi piloty v druhé řadě) byla Judith Resniková. V obytné části byli další tři astronauti: uprostřed Gregory Jarvis, po pravé ruce Christa McAuliffeová a vlevo Ronald McNair.

krátce po startu zaznamenaly sledovací kamery něco, co nebylo úplně v pořádku. Jednalo se o malý obláček černého dýmu z netěsnosti, která se objevila v čase +0,445 sekund. Nacházel se zhruba v oblasti spodního spoje pravého motoru SRB s nádrží ET. Podle počítačových simulací v tomto místě došlo k největšímu proudění vzduchu a tím pádem i k největšímu poklesu teploty na povrchu raketoplánu.

Netěsnost způsobila ztrátu pružnosti gumových kroužků mezi jednotlivými segmenty motoru. Do takto vzniklé štěrbiny vnikly spaliny a začaly přepalovat gumové těsnění a vnější kryt motoru. Tento dým sledovaly kamery až do 12. sekundy letu, kdy se škvíra působením aerodynamických sil sama na chvíli utěsnila.

V čase T-0 se Challenger vznesl k obloze z odpalovací rampy 39-B (Kennedy Space Center, Florida). V okamžiku startu Resniková nadšeně zakřičela: „Skvělé!“. Vzápětí se přidal i velitel Scobee: „Jdeme na to!“. Nikdo na palubě a ani v řídícím středisku neměl ani nejmenší podezření, že by mohly být vážné problémy.

Téměř celou první minutu probíhal let relativně normálně, i když i v této fázi byly později nalezeny známky blížícího se neštěstí. V následujícím videu NASA můžeme sledovat průběh událostí od opuštění startovací rampy až do okamžiku katastrofy. Je to velice smutné video a přiznám se Vám, drazí čtenáři, že se mi vždy při jeho sledování derou slzy do očí.

Už několik minut po havárii se objevily první spekulace a dohady o tom, co mohlo být příčinou výbuchu. Mezi první hypotézy patřily atentát, sabotáž nebo teroristický útok. Další dohady hovořily o aktivaci autodestrukčního systému hlavní nádrže (autodestrukční systém SRB motorů nemohl být příčinou, protože byl aktivován až bezpečnostním důstojníkem). Tato teorie byla zamítnuta poté, co se podařilo vylovit z moře nepoškozený autodestrukční systém nádrže ET.

Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že příčinou havárie bylo selhání pryžového těsnění na jedné z pomocných raket (SRB). Stupeň SRB byl totiž dodáván na kosmodrom ve čtyřech segmentech a sestavován na místě. Segmenty byly spojeny ocelovými čepy, mezery utěsněny dvěma kroužky z perfluorovaného kaučuku a speciálním tmelem na bázi chromanu zinečnatého plněného práškovým azbestem.

V průběhu dopravy raketoplánu na kosmodrom došlo k mírnému poškození kritického segmentu pravého motoru SRB. Ten byl mírně zdeformovaný a od přesně kruhového tvaru vykazoval odchylku až 15 milimetrů. Jeho tvar byl upravený hydraulickým lisem bez jakéhokoliv dalšího prověřování.

Nepodařilo se dokázat podíl tohoto zásahu na nehodě, ale podle všeho tu mohlo dojít k prvotnímu poškození, které potom dovršilo mimořádně chladné počasí. V noci před startem klesla teplota až na -17 °C, kroužky proto ztratily pružnost a netěsnily. Plamen vycházející z místa netěsnosti upálil spoj mezi motorem SRB a externí nádrží (ET), přičemž uvolněný motor SRB narazil do ET, prorazil ji a způsobil výbuch uvolněných plynů.

Havárie raketoplánu Challenger otřásla celým světem. Raketoplán byl do té doby podle mnohých novinářů symbolem amerického snu a dokonalosti. Přesně rok po havárii se na Floridě na symbolických 73 sekund zastavil život a před všemi veřejnými budovami byly vztyčeny černé vlajky.

NASA okamžitě zastavila lety všech raketoplánů na dva a půl roku. Podobné pozastavení letů, též na dva a půl roku, nastalo i po havárii raketoplánu Columbia. 6. března jmenoval prezident Reagan na místo generálního ředitele NASA dr. Jamse C. Fletchera, který už řídil v této funkci NASA v letech 1971 až 1977.

Na vlastní žádost byl 2. dubna propuštěn vedoucí startovacích příprav raketoplánů S. Reinartz, pravděpodobně z důvodů havárie raketoplánu Challenger. Před vyšetřovací komisí přiznal, že věděl o odmítavém stanovisku techniků firmy Morton Thiokol ke startu za nízkých teplot, ale neinformoval o tom nadřízené složky NASA.

Systém kosmického raketoplánu doznal více jak 400 změn, dalších 15 změn se týkalo startovacích komplexů a byla zpřísněna bezpečnostní opatření při přípravě a letu raketoplánů. Pomocné motory SRB, které byly příčinou nehody, prošly 155 změnami. Nejvýraznější z nich bylo to, že mezi segmenty motorů se namísto dvou těsnicích kroužků začaly používat tři.

Objevily se též návrhy na úplně novou konstrukci motorů či dokonce na úplně nové pomocné motory, ale z finančních důvodů byly tyto návrhy zamítnuty a zůstalo při motorech SRB. Došlo též k dalším opatřením, která se nehody přímo netýkala.

Šlo například o používání lehkých oranžových skafandrů pro posádku při startu nebo návrat k původnímu značení letů raketoplánů jednoduchým číslem, které označuje pořadí v jakém jsou mise schválené. Raketoplány získaly boční nouzový východ, astronauti byli vybaveni padáky a byla vyvinuta nová záchranná pomůcka – teleskopická tyč.

V srpnu 1988 byla schválena stavba náhrady za zničený Challenger – raketoplán Endeavour. Prvním letem, který následoval po tragédii, byl 29. září 1988 let raketoplánu Discovery STS-26.

Všichni členové posádky tragické mise STS-51-L jsou pohřbeni na Arlingtonském národním hřbitově v sekci 46. 2. dubna 1986 oznámila NASA a Astronauts Memorial Foundation plán na postavení památníku v prostorách KSC na Cape Canaveral, který byl připomínal všechny astronauty, kteří zahynuli při výcviku a kosmických letech. Kromě posádky Challengeru to byli Grissom, White, Chafee, Bassett, See, Freeman, Williams a Givens.

NASA poskytla pozemek, AMF financovala návrh, stavbu a v budoucnosti údržbu. Jménem Ellisona Onizuky byla pojmenována letecká základna v Kalifornii, Onizuka AFB. Do washingtonského Kapitolu byl umístěn skupinový portrét posádky Challengeru. Jmény všech členů posádky bylo pojmenováno též 7 planetek. Jedná se o planetky 3350 Scobee, 3351 Smith, 3352 McAuliffe, 3353 Jarvis, 3354 McNair, 3355 Onizuka a 3356 Resnik.

Zdroj: WIKIPEDIA, foto, NASA Human Space Flight Gallery, NASA, video: NASA’s John F. Kennedy Space Center