Pro pozemšťany je život pod jedním Sluncem prostě ta správná možnost. Avšak s rozvojem současné astronomie si uvědomujeme skutečnost, že vesmír je mnohem více zaplněn dvojhvězdami či dokonce trojhvězdnými systémy. A proto, pokud život existuje na planetách mimo Sluneční soustavu, v mnoha případech mohl přivyknout existenci pod dvěma, nebo dokonce třemi slunci. V uplynulých staletích astronomové uvažovali, proč tyto rozdíly existují a jak hvězdné systémy vznikaly.

Zatímco někteří astronomové se domnívali, že hvězdy vznikaly jako osamělé a průvodce získaly v průběhu času, jiní předpokládali, že systémy začaly svoji existenci s více souputníky a následně své průvodce ztratily.

Podle nové studie, kterou vypracovali astronomové z UC Berkeley a Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics (CfA), se zdá, že Sluneční soustava (a jiné hvězdy podobné Slunci) mohla zahájit svoji existenci před miliardami roků jako binární systém – se dvěma slunci.

Tato studie s názvem „Embedded Binaries and Their Dense Cores“ byla nedávno přijata k tisku v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society. V ní Sarah I. Sadavoy – radioastronom z Max Planck Institute for Astronomy a CfA – a Steven W. Stahler (teoretický fyzik z UC Berkeley) vysvětlují, jak je průzkumy hvězdných porodnic na rádiových vlnách přiměly k závěru, že většina hvězd podobných Slunci vznikla jako dvojhvězdná soustava.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:   Mise Dawn bude pokračovat

Začali porovnávat výsledky průzkumu obřího molekulárního oblaku nacházejícího se ve vzdálenosti 600 světelných roků v souhvězdí Persea s názvem Perseus Molekular Cloud. Tento průzkum známý jako VLA/ALMA Nascent Disk and Multiplicity (VANDAM), spoléhal na radioteleskopy Very Large Array (VLA) v Novém Mexiku a Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA) v Chile, které provedly první průzkum mladých hvězd (mladších než 4 milióny roků) v této oblasti rodících se nových stálic.

Několik desetiletí astronomové věděli, že hvězdy se rodí uvnitř „hvězdných porodnic“ majících hustý střed, které existují uvnitř ohromných oblaků prachu a studeného molekulárního vodíku. Tato oblaka se podobají „dírám“ ve hvězdném poli, když se díváme optickým dalekohledem, a to v důsledku množství zrníček prachu, která zastiňují světlo přicházející z hvězd vznikajících uvnitř oblaku a ze vzdálených hvězd.

Rádiové průzkumy jsou jedinou cestou ke studiu vznikajících hvězd v oblastech jejich zrodu, protože zrníčka prachu produkují rádiové záření, ale toto záření neblokují. Několik let Steven W. Stahler zkoušel přimět radioastronomy zkoumat molekulární oblaka a doufal ve shromažďování informací o vzniku mladých hvězd uvnitř takovýchto oblaků. Nakonec se ozval Sarah I. Sadavoy – člen týmu VANDAM – a navrhl spolupráci.

Oba začali spolupracovat na nových pozorováních osamělých hvězd i binárních soustav v hustých středech oblastí oblaku v souhvězdí Persea. Jak vysvětluje Sarah I. Sadavoy v tiskové zprávě Berkeley News, oba zjišťovali, zda mladé hvězdy vznikají jako osamělé stálice nebo v párech: „Představa, že většina hvězd vzniká s dalšími průvodci, se naskýtala již dříve, avšak otázkou je, v kolika případech? Na základě našich jednoduchých modelů můžeme říci, že téměř všechny hvězdy se rodí již se svými průvodci. Oblak v souhvězdí Persea je všeobecně považován za typickou hvězdotvornou oblast hvězd s nízkou hmotností, avšak naše modely potřebují potvrzení i z jiných oblaků.“

Pozorování oblaku v souhvězdí Persea odhalila přítomnost hvězd ve stáří méně než 500 000 až 1 000 000 roků – které byly obklopeny kokony ve tvaru vajíčka. Tato pozorování pak byla zkombinována se závěry z průzkumu VANDAM a z dalších průzkumů hvězd v hvězdotvorných oblastech.

Na tomto základě uskutečnili vědci sčítání hvězd v oblaku Persea, které zahrnuje 55 mladých hvězd ve 24 vícenásobných hvězdných soustavách (pět z nich tvoří binární soustavy) a 45 soustav s osamělými hvězdami. Co pozorovali, bylo, že všechny široce oddělené binární systémy – vzdálené více než 500 AU – byly velmi mladé soustavy.

Zjištěné závěry o jejich podstatě nebyly doposud nikdy pozorovány ani simulovány v počítačích. Naznačují rovněž, že každé husté jádro uvnitř hvězdné porodnice (tj. kokony ve tvaru vejce, které obvykle mají hmotnost několika Sluncí) přemění na hvězdy dvojnásobek materiálu, než se doposud předpokládalo. Steven W. Stahler poznamenává: „Naše práce je krokem vpřed v porozumění tomu, jak vznikají dvojhvězdy, a také úloze, kterou hrají dvojhvězdy v raném vývoji hvězd. Domníváme se, že většina hvězd, které jsou podobné našemu Slunci, vznikla ve dvojhvězdných soustavách. Myslím si, že máme v současnosti velmi silné důkazy pro takovéto tvrzení.“

Zatímco výsledky výzkumů nepotvrdily vyhynutí dinosaurů v důsledku vlivu hvězdy Nemesis – předpokládaného průvodce Slunce, je možné (a dokonce velmi pravděpodobné), že před miliardami roků kroužily planety Sluneční soustavy kolem dvou sluncí. Můžeme pouze předpokládat, jaké důsledky to mohlo mít pro vznik planet. Avšak to je bezpochyby námět na další výzkumy.

Zdroj: Hvězdárna Valašské Meziříčí, (Universe Today)
Autor: František Martínek
Foto: NASA Ames/JPL-Caltech/T. Pyle, Lorand Fenyes
Doporučený odkaz: Embedded Binaries and Their Dense Cores