Mechové prasátko

To je mimozemšťan? Takový dotaz si jistě položí každý, kdo vidí tento snímek želvušky poprvé. Přitom je to naopak jeden z nejodolnějších tvorů planety Země. Želvušky se vyskytují jak na ledovcích, tak na pouštích celého světa, některé osídlují moře či sladké vody. Žijí téměř v každém prostředí, běžně v tenkém vodním filmu na povrchu mechů, lišejníků, řas nebo některých druhů rostlin. Mezi vědci se jim slangově říká „mechová prasátka“.

Želvušky poprvé pozoroval roku 1773 německý zoolog Johann August Ephraim Goeze a popsal je jako „kleiner Wasser Bär“ (malý vodní medvěd). Označení Tardigrada (z latinského tardus, pomalý, a gradus, krok) zavedl roku 1777 italský biolog Lazzaro Spallanzani.

TIP:   Kupa galaxií Hickson 90

O želvuškách je známo, že vydrží desítky let bez jídla nebo bez vody, dokáží přežít teploty blízké absolutní nule stejně jako teploty nad teplotou varu vody, dokáží přežít téměř nulový tlak stejně jako tlak na dně oceánu a dokáží přežít i přímou expozici nebezpečné radiace.

Schopnost přežití těchto extremofilních organismů ve velkém rozsahu podmínek byla v roce 2011 testována vně raketoplánu na oběžné dráze. Želvušky jsou tak odolné zčásti proto, že dokáží opravit svoji vlastní DNA a omezit obsah vody ve svém těle na pouhých pár procent.

Někteří z těchto maličkých vodních medvídků se v roce téměř stali mimozemšťany, když byli vypuštěni k marťanskému měsíci Fobos na palubě ruské sondy Fobos-Grunt, ovšem po selhání rakety a zániku sondy na oběžné dráze (15. ledna 2012) zůstali pozemšťany.

Želvušky jsou na Zemi většinou běžnější než lidé. Na titulním snímku je barevně zpracovaná elektronová mikrografie milimetr dlouhé želvušky, která leze po mechu.

Zdroj: cs.wikipedia.org, astro.cz
Foto: Nicole Ottawa & Oliver Meckes / Eye of Science / Science Source Images