Nejhmotnější galaxie ve Vesmíru obsahují ve svých centrech supermasivní černé díry. Tyto vskutku obří černé díry polykají okolní materiál udivující rychlostí a přitom uvolňují ohromné množství záření, což z nich dělá jedny z nejzářivějších objektů ve známém Vesmíru. Navzdory svým ohromným vzdálenostem od Země září oblasti kolem těchto černých děr tak jasně, že se podobají hvězdám naší vlastní galaxie, Mléčné dráhy.
Některé z těchto objektů, kterým se říká kvazistelární rádiové zdroje, čili zkráceně kvazary, jsou užitečným nástrojem pro lepší pochopení Vesmíru. Protože leží tak daleko, je mezi nimi a našimi dalekohledy spousta prostoru.
Tento prostor není prázdný, je vyplněn mezigalaktickým prostředím, které se skládá povětšinou z plynných oblaků. Většinu těchto oblaků tvoří vodík a hélium, ale obsahuje také stopy jiných chemických prvků, které absorbují světlo ze vzdálenějších zdrojů, které k nám pak nedoletí. Světlo vyzářené jasným kvazarem letí na cestě k nám přes mnoho těchto oblaků, ve kterých je absorbováno, a proto nedoletí všechno.
Spektrum na obrázku, které bylo pořízeno spektrografem UVES na dalekohledu VLT (Very Large Telescope, ESO, Chile), ukazuje světlo kvazaru s hezounkým jménem HE0940-1050 poté, co prošlo přes zmiňovaná oblaka.
Vertikální čáry signalizují absorpci – ukazují, kde bylo světlo absorbováno plynem mezigalaktického prostředí a odstraněno ze spektra kvazaru. Intenzita čar je spojena s množstvím materiálu, kterým světlo prošlo.
Analýzou těchto čar mohou astronomové získat spoustu informací o materiálu, který tvoří oblaka mezigalaktického plynu. Výjimečná hodnota tohoto zobrazeného spektra leží v detekci velmi slabých čar – nejslabších, které kdy byly ve spektru kvazaru pozorovány.
