Těsné sousedství

Jasná mlhovina Tarantule patří k nejpůsobivějším objektům Velkého Magellanova oblaku – malé satelitní galaxie vzdálené asi 160 000 světelných let od naší Galaxie. Pomocí přehlídkového dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo získat záběry této rozsáhlé mlhoviny a jejího širokého okolí v mimořádných detailech. Snímek odhaluje kosmickou scenérii s mnoha hvězdokupami, zářícími oblaky plynu a rozptýlenými pozůstatky po explozích supernov. Uvedená fotografie představuje dosud nejdetailnější pohled na celé takto rozsáhlé hvězdné pole.

Aby získali tento detailní nový snímek mlhoviny Tarantule a jejího bohatého kosmického okolí s mnoha hvězdokupami, využili astronomové unikátních schopností přehlídkového dalekohledu ESO/VST, který pracuje na observatoři Paranal v Chile. Mlhovina Tarantule, známá také pod označením 30 Doradus, je nejjasnější a nejvýkonnější hvězdnou porodnicí v celé místní skupině galaxií.

TIP:   Gaia učinila zásadní objev, který objasní vývoj naší Galaxie

Mlhovina Tarantule, zachycená v horní části tohoto záběru, má průměr přes 1000 světelných let a na obloze se nachází v jižním souhvězdí Mečouna (Dorado, Dor). Tento úchvatný objekt je součástí Velkého Magellanova oblaku, trpasličí galaxie o průměru asi 14 tisíc světelných let, která je jednou z našich nejbližších sousedních galaxií.

V srdci mlhoviny Tarantula leží mladá obří hvězdokupa s katalogovým označením NGC 2070. Oblast s intenzivní tvorbou hvězd označovaná R136 obsahuje některé z nejmohutnějších a nejzářivějších známých stálic. Jasnou záři mlhoviny Tarantule jako první zaznamenal francouzský astronom Nicolas-Louis de Lacaille v roce 1751.

Další hvězdokupou v mlhovině Tarantule je mnohem starší Hodge 301. Odhaduje se, že v jejím středu explodovalo jako supernova na 40 hvězd, které tak rozptýlily materiál po celé oblasti. Jedním z příkladů pozůstatků po explozi supernovy je superbublina SNR N157B, která obepíná otevřenou hvězdokupu NGC 2060.

Tuto hvězdokupu poprvé pozoroval britský astronom John Herschel v roce 1836 na Mysu Dobré naděje na jihu Afriky pomocí zrcadlového dalekohledu (reflector telescope) s objektivem o průměru 18,6 palce (asi 47 cm).

Na vnějším okraji mlhoviny Tarantule (na snímku vpravo dole) je možné identifikovat také slavnou supernovu SN 1987A, která byla první supernovou pozorovanou moderními dalekohledy a nejjasnější od roku 1604 (Keplerova supernova). Po dobu několika měsíců následujících po objevu 23. února 1987 zářila supernova SN 1987 A jako 100 milionů Sluncí.

Vlevo od mlhoviny Tarantule se nachází otevřená hvězdokupa NGC 2100, která je nápadná uskupením jasných modrých hvězd obklopených hvězdami červenými. Tuto hvězdokupu objevil skotský astronom James Dunlop v roce 1826 pomocí zrcadlového dalekohledu s objektivem o průměru 9 palců (necelých 23 cm) během svého pracovního pobytu v Austrálii.

Uprostřed záběru se nachází hvězdokupa s emisní mlhovinou NGC 2074, další z mohutných oblastí s probíhajícími procesy formování hvězd, kterou objevil John Herschel. Při bližším pohledu je možné si povšimnout tmavé struktury ve tvaru mořského koníka, která je známá jako „Mořský koník Velkého Magellanova oblaku“.

Jedná se o gigantický pilířovitý útvar dlouhý přibližně 20 světelných let (je tedy téměř čtyřikrát delší než vzdálenost, která dělí Slunce a nejbližší hvězdný systém alfa Centauri). Útvar je však předurčen k zániku během několika následujících milionů let – jak v kupě budou vznikat další hvězdy, jejich záření a hvězdný vítr tento prachový pilíř pomalu rozfoukají.

Pořídit tento snímek bylo možné pouze s pomocí dalekohledu VST a jeho speciálně navržené kamery OmegaCAM s 256 miliony pixelů. Obrázek byl vytvořen ze záběrů získaných přes čtveřici různých barevných filtrů včetně speciálního, který je schopen izolovat pouze záření vodíku v červené oblasti na spektrální čáře H-alfa.

Zdroj: Tisková zpráva ESO, foto & video: ESO