Slunce periodicky mění svoji velikost

Je pravdou, že naše nejbližší hvězda – Slunce – je docela průměrnou stálicí v porovnání se všemi ostatními, které známe v nekonečném a nádherném tajemném vesmíru. Ve svém nitru ve skutečnosti ukrývá docela malý nukleární reaktor udržující život hvězdy, která je pro naši planetu bytostně důležitá. Na jejím viditelném povrchu vznikají mj. sluneční skvrny a erupce a do prostoru vysílá proudy plazmy či různé druhy záření.

Podle nového článku v časopise Astrophysical Journal naše Slunce zvětšuje a následně zmenšuje svůj průměr v periodě 11 roků, kdy mění svoji velikost o jeden až dva kilometry (jinak řečeno – pulsuje). Můžeme tedy říci, že Slunce „dýchá“, i když velmi pomalu.

Protože se jedná o velmi slabý „nádech“ a „výdech“, tyto dodatečné kilometry navíc při zvětšení průměru Slunce představují nanejvýš 0,00029 %. Proto je neuvěřitelné, že se týmu astronomů z New Jersey Institute of Technology a University of Cote d’Azur vůbec podařilo tyto nepatrné změny průměru Slunce detekovat.

TIP:   Hubble Space Telescope objevil více než 22 000 kulových hvězdokup

Frekvence plazmových vln, které se pohybují napříč hvězdou, nejsou příliš odlišné od zvukových vln, jaké vydávají hudební nástroje. Slunce je tak trochu jako magický saxofon. Frekvence tohoto vlnění se mění v závislosti na tom, jak velké je Slunce, a to může být astronomy změřeno poměrně přesně.

Nicméně, není to vůbec snadné: k uskutečnění tohoto objevu byl použit soubor dat získaných v průběhu 21 let pozorování, k nimž byly použity dva různé kosmické teleskopy NASA: Solar and Heliospheric Observatory (SOHO) a Solar Dynamics Observatory (SDO), které umožnily odstranit předchozí nejistoty a porovnat změny „seismického poloměru“ Slunce v průběhu dvou slunečních cyklů.

Sluneční výzkum umožnil astronomům zjistit, jak s tím souvisí toto „dýchání“. Bylo zjištěno, že  je v souladu s jedenáctiletým slunečním cyklem. Sluneční činnost kolísá v periodě zhruba 11 roků – z toho přibližně polovinu spěje Slunce k minimu slunečních skvrn a ve zbývajícím období zase naopak do období neklidného maxima.

Sluneční skvrna je tmavá oblast na povrchu Slunce (ve fotosféře), v níž silné magnetické pole zabraňuje proudění žhavého plazmatu z podpovrchových vrstev, a tak se vytvářejí místa s nižší teplotou, než má okolí.

Větší množství slunečních skvrn zvyšuje výskyt slunečních bouří, které mohou způsobovat na naší planetě různé jevy od množství mohutných polárních září až k poruchám dálkových elektrických či jiných rozvodů. V období minima slunečních skvrn nastávají takovéto události velmi zřídka.

Slunce se nepatrně zvětšuje v období minima aktivity a naopak zmenšuje v období maxima sluneční činnosti. Astronomové však poznamenali, že v současné době neexistuje žádná teorie, která by dala do souvislosti změny průměru ke změnám vnitřního magnetického pole Slunce. Domnívají se, že je to spojeno se změnami orientace magnetických polí, ke kterým dochází v průběhu cyklu sluneční aktivity.

Tato oblast výzkumu je známa pod označením helioseismologie. Jedná se v podstatě o ekvivalent pozemské seismologie – podobající se „naslouchání“ tektonickým poruchám či vulkanickým záchvěvům – avšak nikoliv na Zemi, ale ve vesmíru – tedy na Slunci.

Zdroj: Hvězdárna Valašské Meziříčí, (iflscience.com, anonews.co), autor: FRANTIŠEK MARTÍNEK, foto: SDO/AIA, video: NASA Goddard. Doporučený odkaz: Cyclic Changes of the Sun’s Seismic Radius