Největší impaktní kráter na Zemi je patrně pod ledem Antarktidy

“Studovali jsme Antarktidu pomocí moderních gravitačních dat už déle a již dříve jsme navrhli kandidátky na subglaciální sopky a jezera. Naše nynější výsledky podporují hypotézu o tom, že Wilkesova země obsahuje obří kráter/maskon. Tím jsme přispěli do celosvětové, asi 12 let trvající diskuse na toto téma. Objekt ve Wilkesově zemi je patrně největší kráter na této planetě (s průměrem nad 500 km) a jediný dochovaný maskon. Potvrzujeme von Freseho et al. spekulace, ale s novými daty s přesností a rozlišovací schopností o dva řády větší než měli oni k disposici v r. 2006 (z družicové mise GRACE). Kráter o průměru asi 550 km je pod ledem východní Antarktidy ve Wilkesově zemi a má pokračování v jižní Austrálii“, říká vedoucí výzkumného týmu profesor Jaroslav Klokočník.

Na Zemi je potvrzeno přes 170 impaktních kráterů různých velikostí a stáří a kolem 600 objektů, které by krátery být mohly. Největší je Vredefort v Jižní Africe o průměru asi 250 km. Velmi populární je další velký kráter Chicxulub na severu Yukatánu nebo Popigaj na Sibiři. Neměli bychom se tedy divit, kdyby některý z takových kráterů byl i v Antarktidě a vzhledem k jejím současným podmínkám by byl nejspíš přikrytý ledem.

TIP:   Rover Curiosity objevil na Marsu dávnou oázu

Kráter s průměrem nad 500 km bývá označován jako pánev (basin) a mívá středový maskon. Takové útvary známe na Měsíci, ale ne na Zemi. A přece tu takový může být. Obří kráter ve Wilkesově zemi ve východní Antarktidě poprvé navrhl Schmidt v r. 1962, ale hladinu zájmu rozvířil až von Frese a kol. z USA v r. 2006. Publikovali výsledky gravitačních anomálií odvozených z měření družice GRACE (Gravity Recovery And Climate Experiment), které na tehdejší dobu byly pokrokem pro znalost gravitačního pole Antarktidy a umožnily rozlišení asi 200 km na povrchu. Reakce kolegů na Freseho článek byla ale spíše studenou sprchou a když si dnes prohlížíme data, o která se Frese a kol. opírali, ani se nedivíme.

Studovali jsme Antarktidu pomocí moderních gravitačních dat už déle a navrhli kandidátky na subglaciální sopky a jezera. K případnému kráteru ve Wilkesově zemi jsme přistupovali s velkou obezřetností a nedůvěrou. Nevykazuje totiž v tíhových anomáliích a druhých derivacích gravitačního potenciálu typické znaky kráteru, pokud si neuvědomíme, že uprostřed je právě ten maskon s kladnými anomáliemi.

Pro naši analýzu jsme použili gravitačně-topografický model SatGravRET2014, publikovaný v r. 2016 (sice kritizovaný, ale stále je tím nejlepším v daném směru). Ten se (zjednodušeně řečeno) skládá z gravitačního modelu EIGEN 6C4 využívajícího data z moderní gradientometrické mise GOCE (Gravity field and steady-state Ocean Circulation Explorer) a z topografie podloží Antarktidy, které je naším zrakům skryto a znalost o něm se získává pomocí radarů pronikajících ledem umístěných na letadlech (model Bedmap 2). Rozlišovací schopnost SatGravRET2014 je asi 1-10 km na povrchu a přesnost kolem 10 miligalů, ale ne všude po celé Antarktidě (záleží na rozložení a hustotě radarových měření z letadel).

Naše výsledky podporují hypotézu o tom, že Wilkesova země obsahuje obří kráter/maskon. Tím jsme přispěli do celosvětové, asi 12 let trvající diskuse na toto téma. Objekt ve Wilkesově zemi je patrně největší kráter na této planetě (s průměrem nad 500 km) a jediný dochovaný maskon.

Důležitá poznámka: úspěch není jen v nových datech, ale v použití rozmanitých funkcí gravitačního potenciálu, nejen tíhových anomálií, jak je běžné. V tom je naše světové prvenství – ať šlo o sopky nebo jezera nebo teď o kráter.

Na titulním obrázku vidíme virtuální deformace (červeně oblasti dilatace, modře komprese) ve Wilkesově zemi a okolí. Dobře je vidět půlkruh komprese v lemech kolem kráteru. V tíhových anomáliích je tam negativní hodnota. V centrální části, kde je maskon, převládá dilatace a v tíhových anomáliích jsou tam hodnoty kladné. Navíc jsme přisunuli Antarktidu a Austrálii k sobě a vidíme pokračování půlkruhu v jižní Austrálii a v moři pod ní směrem k Antarktidě.

Další informace, jakož i více obrázků, najdete v článku On the detection of the Wilkes Land impact crater (autoři: Jaroslav KlokočníkJan KosteleckýAleš Bezděk), který byl publikován 26. září 2018 na webových stránkách Earth, Planets and Space (Springer Open).

Zdroj a foto: Tisková zpráva Akademie věd České republiky