Bublání mladých hvězd ve Velkém Magellanově oblaku

Snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT a zařízení MUSE zachycuje zářící mlhovinu s mnoha mladými hvězdami nacházející se ve Velkém Magellanově oblaku – blízké sousední galaxii. Schopnosti přístroje MUSE a relativně malé množství prachu v této oblasti vědcům pomohly získat unikátní detailní záběry centra mlhoviny ve viditelném světle.

Malá oblast v nedaleké sousední galaxii – Velkém Magellanově oblaku (LMC) – hraje na snímku, který astronomové pořídili pomocí dalekohledu ESO/VLT a přístroje MUSE, doslova všemi barvami. Objekt je známý pod katalogovým označením LHA 120-N 180B (zkráceně též N180 B) a jedná se o takzvanou H II oblast, mlhovinu, ve které se rychle utvářejí nové hvězdy.

Velký Magellanův oblak je satelitem naší Galaxie a je pozorovatelný téměř výhradně z jižní polokoule. Nachází se jen 160 tisíc světelných let daleko, takže z hlediska astronomického výzkumu leží takřka na dosah. Kromě toho, že je blízko, natáčí k nám tato galaxie své jediné spirální rameno takřka čelem, můžeme tedy detailně zkoumat různá její zákoutí, jako je například oblast N180 B.

TIP:   Mezinárodní tým astronomů objevil největší hvězdnou černou díru v Mléčné dráze

H II oblasti jsou oblaky ionizovaného mezihvězdného vodíku, útvary, které bývají označovány jako ‚hvězdné porodnice‘. Mladé hmotné hvězdy jsou zodpovědné za ionizaci okolního plynu a dávají tak vzniknout tomuto působivému pohledu. Podivný tvar mlhoviny N180 B je důsledkem vývoje jedné obří bubliny ionizovaného vodíku a čtyř menších v blízkém okolí.

Hluboko v nitru oblaku se vědcům podařilo objevit jet plynu tryskající z jedné velmi mladé hvězdy velmi mladé hvězdy, která svojí hmotností 12krát převyšuje Slunce. Útvar s označením Herbig–Haro 1177 (zkráceně HH 1177) si můžete detailně prohlédnout na dalším snímku (níže). Jedná se o vůbec první pozorování takového jetu mimo naši Galaxii ve viditelném světle.

Tyto struktury jsou totiž našemu zraku většinou skryty za závojem prachu v jejich okolí. Ale prostředí ve Velkém Magellanově oblaku, kde je prachu relativně málo, umožnilo tento konkrétní jet ve viditelném světle zaznamenat. Při své délce asi 33 světelných let se jedná o jeden z nejdelších útvarů svého druhu, jaký jsme dosud objevili.

Útvar HH 1177 vypovídá velmi mnoho o raných fázích vývoje hvězd. Jet je precizně kolimován – na své pouti vesmírem se rozšiřuje jen málo. Tyto útvary jsou vývojově spojeny s akrečními disky kolem mladých hvězd a mohou přinést důležité informace o způsobech, jakými získávají hmotu. Astronomové zjistili, že hvězdy o nízké i vysoké hmotnosti produkují jety velmi podobným mechanismem, což naznačuje, že procesy formování probíhají u hmotných hvězd stejně, jako u těch drobných.

Přístroj MUSE prošel nedávno významným vylepšením, aby bylo možné ho používat ve spojení s novým systémem adaptivní optiky. První světlo celým zařízením prošlo v roce 2017 (viz tento článek). Adaptivní optika umožňuje dalekohledům kompenzovat rozmazání obrazu hvězd způsobené chvěním atmosféry.

Díky ní se mihotavé hvězdy v optickém systému zobrazí jako body a je tak možné získat snímky s mnohem vyšším rozlišením. Instalací módu s úzkým zorným polem polem získal MUSE schopnosti srovnatelné s kosmickým teleskopem HST (Hubble Space Telescope) a nabízí nyní možnost zkoumat vesmír ještě detailněji než dřív.

Zdroj: Tisková zpráva ESO, foto: ESO, A McLeod et al., video: ESO