Děsivá krása Medúzy


Foto: ESO

V naší Mléčné dráze se nachází překrásná planetární mlhovina, která je pojmenována po děsivé příšeře z řecké mytologie – jedné z Gorgon, Medúze. Mlhovina je rovněž známa pod označením Sharpless 2-274 a nachází se na obloze v souhvězdí Blíženců. Mlhovina Medúza (Medusa Nebula) se táhne přibližně na vzdálenost 4 světelných let a nachází se asi 1 500 světelných let od nás. Přes svou velikost je mimořádně slabá a její pozorování je proto obtížné.

TIP:   ALMA pozorovala protoplanetární disk kolem dvojhvězdy

Medúza byla ohavnou příšerou s hady místo vlasů. A vlnící se filamenty zářícího plynu v mlhovině mají tyto vlasy připomínat. Rudá záře vodíku a slabší zelené emise kyslíku vytvářejí na obloze tvar měsíce v poslední čtvrti a sahají daleko mimo rámec tohoto záběru. Hvězdy v této závěrečné vývojové fázi často vyvrhují hmotu opakovaně a důsledkem tohoto chování jsou pak fascinující struktury vzniklých planetárních mlhovin.

Po desítky tisíc let jsou jádra starých hvězd obklopena působivými a mnohobarevnými oblaky plynu, které označujeme planetární mlhoviny. Po několik dalších tisíc let se plyn pomalu rozptyluje do okolního prostoru. Jde o poslední fázi přeměny hvězd podobných Slunci, než definitivně zakončí svůj aktivní život jako bílí trpaslíci. Fáze vývoje hvězdy s planetární mlhovinou představuje pouze velmi krátké období v celkovém životě hvězdy.

Video: ESO/Digitized Sky Survey 2/N. Risinger (skysurvey.org). Music: Johan Monell (www.johanmonell.com)

Intenzivní ultrafialové záření velmi horké hvězdy v centru mlhoviny způsobuje, že atomy plynu pohybujícího se pryč od hvězdy rovněž ztrácejí elektrony a dochází tedy k jejich ionizaci. Charakteristické barvy, které plyn vyzařuje, je tak možné použít k identifikaci objektů ve vesmíru.

Konkrétně přítomnost zeleného záření dvakrát ionizovaného kyslíku ([O] III) se při pozorování používá jako nástroj umožňující hledání planetárních mlhovin. S použitím příslušných filtrů mohou astronomové vybrat pouze vlnové délky vyzařované plynem, díky tomu se jinak slabé mlhoviny stanou na tmavším pozadí mnohem nápadnějšími.

Video: ESO. Music: Johan Monell (www.johanmonell.com)

Když bylo zelené vyzařování kyslíku [O III] u mlhovin poprvé pozorováno, astronomové se domnívali, že objevili nový chemický prvek, který nazvali ‘nebulium‘ (od anglického označení mlhovin, nebula). Později se však ukázalo, že se jedná pouze o vzácnou vlnovou délku vyzařovanou ionizovanou formou již známého prvku kyslíku.

Tato mlhovina má ještě další katalogové označení Abell 21 (přesněji PN A66 21), které zavedl objevitel objektu, americký astronom George O. Abell, v roce 1955. Astronomové po nějakou dobu debatovali o tom, jestli by objekt nemohl být pozůstatkem po explozi supernovy. V roce 1970 se však podařilo změřit rychlost pohybu a další vlastnosti hmoty v oblaku, díky čemuž byl jasně identifikován jako planetární mlhovina.

Zdroj: ESO. K vytvoření titulního snímku byla použita data z přístroje FORS (FOcal Reducer and low dispersion Spectrograph), který pracuje ve spojení s dalekohledem VLT. Pozorování bylo provedeno v rámci programu ESO Cosmic Gems